Riadenie sa pravidlom

(in Soukromý jazyk, pravidla a Wittgenstein, Petr Glombíček (ed.), nakl. Fil. Ústavu AV ČR, Praha 2006)

McDowell (77-138)

Wittgenstein Filozofické skúmania

=význam je stabilné použitie, význam nie je nestabilný výklad/hermeneutika/interpretácia

§ 198 Každý výklad visí spolu s tím, co vykládá, ve vzduchu; nemůže mu sloužit za oporu. Výklady samy význam neurčují. Inu, třeba toto: byl jsem nacvičen reagovat na tento znak určitým způsobem, a takto nyní reaguji. Ale tím jsi označil jen jistou kauzální souvislost, vysvětlil jsi jenom, jak k tomu došlo, že se teď podle tohoto ukazatele řídíme; neukázal jsi, v čem vlastně toto “řízení se příslušným znakem” spočívá. Nikoli; naznačil jsem ještě také, že člověk se podle nějakého ukazatele řídí jen potud, pokud existuje nějaký stabilní způsob použití, určitý návyk.

=pravidlo je technika toho stabilného použitia

§ 199 Není možné, aby se nějakým pravidlem řídil jedinkrát jen jeden člověk. Není možné, aby došlo jen jedenkrát k jednomu jedinému sdělení, aby jen jedenkrát byl dán nebo pochopen rozkaz atd. Řídit se pravidlem, učinit sdělení, dát rozkaz, hrát šachy jsou návyky (zvyklosti, instituce). . .Rozumět nějaké větě znamená rozumět určité řeči. Rozumět nějaké řeči znamená ovládat určitou techniku.

=popisuje jeho úkony

§200 Je přirozeně myslitelné, že v nějakém národě, který hry nezná, dva lidé usednou k šachovnici a provádějí tahy určité šachové partie; dokonce i se všemi dušeními průvodními jevy. Kdybychom my toto viděli, řekli bychom, že hrají šachy. Ale mysli si nyní, že určitá šachová partie je podle jistých pravidel přeložena v řadu úkonů, které nejsme zvyklí asociovat s nějakou hrou – třeba ve vydávání výkřiků a dupání. A ti dva mají nyní místo toho, aby hráli nám běžnou partii šachu, křičet a dupat; a sice tak, že tyto úkony by se podle vhodných pravidel daly přeložit v šachovou partii: Byli bychom pak ještě nakloněni říci, že hrají určitou hru? A s jakou oprávněností by to mohlo být řečeno?

=jednanie podľa úkonov nie je výkladom/hermeneutikou/interpretáciou

§201 Jestliže se dá každý zpusob jednání uvést s pravidlem ve shodu, pak se dá uvést i do rozporu s ním. Neexistovala by tudíž ani zhoda, ani rozpor. Že tu je určité nedorozumění, ukazuje se už v tom, ze při tomto myšlenkovém pochodu výklad pro nás odkazuje na další výklad; jako kdyby nás každý uspokojil aspoň na okamžik, než pomyslíme na určitý výklad, který je zase za tímto výkladem. Tím totiž ukazujeme, že existuje určité pojetí pravidla, které .není výkladem; nýbrž projevuje se při jednotlivých případech použití tím, čemu říkáme řídit se pravidlem” a čemu říkáme “jednat v rozporu s ním”. ” Proto existuje určitý sklon říci, že každé jednání podle pravidla je výkladem. Slovem “vykládat” by se však měl označovat pouze to, že se jedno vyjádření pravidla nahrazuJe nějakým jiným.

=jednanie podľa úkonov je prax

§202 Proto je ,řízení se pravidlem’ určitá praxe. A být přesvědčen, že se řídíme pravidlem, není: řídit se pravidlem. A proto se nemuze nikdo pravidlem řídit jen ,soukromě’ (,privatim’), protoze Jinak by přesvědčení, že se člověk řídí pravidlem, bylo totéž jako řídit se pravidlem.

Kripke, Dummett, Wright

Podľa Kripkeho (a Dummetta) Wittgenstein prišiel na to, že je ilúziou myslieť si, že význam je založený na pravdivostných podmienkach (Fregeovsko/Traktátovský prístup). Je totiž podľa nich (IMO úplne v rozpore s Fregem a Wittgensteinom) výlučne generovaný praxou jazykového spoločenstva (ako keby pre tvorbu pojmov neexistovalo merítko zhody s empíriou, čiže ako keby neexistovala aritmetika a geometria, ale algebru a kalkul sme si vymysleli iba tak zo vzduchu, lebo hlavné je to, že sme sa na nich dohodli). Naproti tomu Wittgenstein v 201 jasne hovorí, že takýto úsudok je zaťažený nedorozumením. Správnou odpoveďou na paradox, nie je to, že ho prijmeme, ale to, že napravíme nedorozumenie, na ktorom stojí, t.j. uvedomíme si, že význam a pravidlo nie je výkladom.

Okrem toho dieťa sa neučí verejný jazyk (súkromný jazyk neexistuje) inštruktívne, ale konštruuje si ho praxou, čiže presviedča sa o všetkom samo. Potom v ňom praxou pokračuje konštruovaním pojmov ako je napr. „číslo”, “sčítanie – Kripkeho “plus”. Nerobí to drilovaním na základe výkladu/inštrukcií inštruktora, ale samo si ich vytvára, aby nemuselo rôzne predmety spočítavať na prstoch procedurálne (čiže aby sčítavanie hrušiek nebolo vždy iným sčítavaním ako sčítavanie domov, psov, atď.). Pravidlo teda nie je Humovský zvyk (ktorý sa slepo/kulturálne učíme naspamäť), ale Kantovská konštrukcia (postupujúca ku abstrakčným zdvihom, z ktorých sa kedykoľvek vieme vrátiť ku významu nižšej abstrakčnej úrovne), lebo ten je tiež našim kognitívnym konštruovaním. 6 ročné dieťa v súlade s Wittgensteinom dokáže vyvrátiť Kripkeho, Dummetta, Wrighta, ale aj Ayera, Carnapa a Quinea návratom od čísla ku počítaniu na prstoch v prvej triede Hejnyovskej Matematiky. Lebo číslo aj počítanie na prstoch je komprimovaný kognitívny postup, význam.

Na otestovanie:

Je empirický fakt, že pravdivosť (obsah) vyplýva z testovateľnosti (forma).
Lebo iba testovateľnost je hra s nenulovým pozitívnym súčtom (narastanie pravdivosti): vždy zistí pravdu, or nepravdu. Všetko, čo vyzerá byť vyššie, hlbšie, komplexnejšie je v skutočnosti iba netestovateľné, čiže obsahovo/formálne prázdne. Alebo inak: to, čo je za horizontom sa nemôže stať východiskom. Lebo to by sme hovorili viac, ako sa dá.

Na otestovanie2:

Východisko, že pravdivosť sa neustále mení je ok. Znamená to, že včerajšia pravdivosť sa testovateľne môže zmeniť zajtra na nepravdivosť a pozajtra zase na pravdivosť.

Neznamená to teda, že pravdivosť tým pádom objektívne neexistuje a objektívna je iba nevypočítateľnosť/ľubovoľnosť. Takéto východisko skepticizmu je nepravdivé. Stavia na niečom, čo nemôže vedieť. Je to absolutizácia, ktorá sa v skeptikovi biochemicky somatizuje, čiže sa stáva jeho prežívaním. Javí sa mu ako objektívna, geneticko/biologická danosť, za ktorú nemôže. Tým jeho ukrivdenosť/demotivácia/znechutenie narastá až do dezintegrácie/rozorvanosti, až si nakoniec úplne prestane rozumieť. Ak to ďalej akokoľvek (umelecky a vedecky) reprodukuje, nereprodukuje hĺbku, ale prázdnotu (nehovorí nič) a nepomôže mu ani to, že to robia všetci. Nemôžu si rozumieť principiálne. Sú už tak ďaleko (“tak veľmi objektívni), že ich nemá ako napadnúť vytvoriť pravidlo/merítko.

Abstrakcia do merítka (výrazu/konštrukcie/významu) a deduktívny postup z neho, je teda jediná testovateľná, čiže garantovateľná metóda, ako sa dostať z tohto bludného sebapotvrdzovacieho kruhu.

Všetko je moja voľba. Preto ak som si zvolil byť testovateľným pacifistom, nesiem za to plnú zodpovednosť. Rovnako ten, ktorý sa rozhodol byť netestovateľným hrdinom.

 

Reklamy

Ak ťa oslovuje konzistencia, spoluutváraj túto stránku

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s